Ves Lužec leží v jihozápadní části lounského okresu, asi 8 km jihozápadně od Podbořan. Západně od jádra vsi se nachází areál zámku a hospodářského dvora. Hospodářský dvůr je přetnut silnicí, procházející vsí ve směru východ – západ, zámek tvoří severní stranu areálu a severně od něj se rozkládá bývalý zámecký park.

V literatuře byla objektu zámku v Lužci věnována doposud jen zcela minimální pozornost. V Ottově slovníku naučném je zmíněn zámek s kaplí a parkem a dále údaj, že zámek vystavěli Kagerové ze Stampachu v XVIII. století.

Ve vlastivědné literatuře z 1. poloviny 20. století je informací minimum – německá vlastivěda podbořanského okresu z roku 1902 uvádí pouze to, že dle Schallera se v prostoru starého zámku nacházela kaple sv. Rocha, nyní už však po tom není ani stopa.

Česká vlastivěda z roku 1924 pak zmiňuje v Lužci pouze dvůr.

August Sedláček ve svém rozsáhlém díle o hradech, zámcích a tvrzích opět cituje Schallerovu informaci o existenci starého zámku a dodává domněnku, že „byl-li tam, vznikl bezpochyby v 17. neb 18. století.“

Modernější literatura sice uvádí údaje podrobnější, bohužel však nepřesné. V základním díle o hradech, zámcích a tvrzích z 80. let 20. století je uvedeno, že v Lužci existovala už v 15. století tvrz.

Tato tvrzení je však mylné, v pramenech 15. a 16. století je Lužec zmiňován výhradně jako pouhá ves, příslušející k jiným statkům (viz podrobněji níže). Nejpodrobněji se dosud Lužci věnoval Jiří Úlovec ve svém díle o ohrožených panských sídlech,
i zde jsou však některé údaje (týkající se např. posloupnosti majitelů) nepřesné.

Věnujme nyní pozornost majitelům Lužce v průběhu historie.
První písemná zmínka o Lužci pochází až z roku 1447, kdy ves Lužec s poddanskými dvory získal po svém otci Pechanec Ojíř z Očedělic.

V roce 1483 patřil Lužec k panství Petrohrad. Tehdy ho Jan z Janovic a na Petršpurce prodal Burianovi z Gutštejna. Podrobný výpis majetku uvádí, že v Lužci byly tři poplatné poddanské usedlosti.

Po Burianovi byl majitelem petrohradského panství Jetřich z Gutštejna, jemuž byl Petršpurk za jeho přečiny proti zemi a královské koruně zabrán. Vladislav II. ho v roce 1510 vrátil jeho bratru Wolfovi z Gutštejna.

I nadále byla drobná ves Lužec součástí jiných statků. V roce 1543 ho Václav Chotek z Chotkova prodal Janovi Údrckému z Plešnic, zmíněny jsou opět pouze „v Lužci dvory kmetcí osedlé i pusté s platem“.

V roce 1577 postoupil Jindřich Brozanský z Brozan část svých majetků manželce a dětem – vzhledem k dluhu, který vůči manželce měl. Zmíněna je opět jen ves Lužec.

O dva roky později už však Lužec patřil k panství Chyše a jeho majitelem byl Mikuláš z Lobkovic, který ho prodal Ferdinandu Jenšperkovi z Jenšperka.

D alším majitelem Lužce byl Ferdinand Adam Údrcký z Údrče, držitel statku Kalec. Zřejmě právě za tohoto držitele byl v Lužci zřízen poplužní dvůr. Jemu byla po bitvě na Bílé hoře za účast na stavovském povstání konfiskována polovina majetku. Panství bylo oceněno na 8381 kop 14 grošů. K poplužnímu dvoru je zde uvedeno „Dvůr Lužce při němž se chovalo dva potahy, za jehožto stavení klade se … 300 kop míš.“.

Tato taxa panství je prvním písemným pramenem, zaznamenávajícím existenci poplužního dvora.
V roce 1627 prodala česká komora statek Lužec za 9292 kop 14 grošů Janu Ludvíku Nesslingerovi (někdy uváděn též jako Nasslinger) ze Schelchengrabu – spolu s Drahonicemi, konfiskovanými Janu Jindřichu Údrckému.

Po smrti Jana Ludvíka Nesslingera ujala statky jménem sirotků jeho manželka Anna Kateřina, rozená
Černínová z Chudenic. Zmíněn je opět poplužní dvůr Lužec.. 7. února 1665 se statků Drahonice, Lužec a Vidhostice ujaly Nesslingerovy děti – Johann Adam, Franz Rudolf, Georg Ladislav, Sibilla Poloxina a Anna Katharina, v Lužci je stále zmiňován pouze poplužní dvůr.

  1. ledna 1670 prodal Franz Rudolf Nesslinger Lužec Christophu Martinu Stampachu ze Stampachu.
    Zmíněn je statek Lužec se vším příslušenstvím, jmenovitě rytířské sídlo (Rittersitz) Lužec a při něm se nacházející poplužní dvůr a ovčín. Prodávající si vymínil předkupní právo

Po smrti Christopha Martina ze Stampachu prodali jeho synové Leopold Anton a Frantz Erasmus, páni na Lužci a Vescích v roce 1698 statek Lužec s příslušenstvím (opět zmíněno rytířské sídlo, poplužní dvůr a ovčín) Georgu Antonu Neslingerovi ze Schelchengrabu, pánu na Vidhosticích.

K dalšímu prodeji statku došlo už v roce 1704, kdy ho koupil Johann Wentzl Boos von Walteck zu Montfordt.

V roce 1715 pak panství po Sofii Boosin von Waldeck zdědila Sofia Jakobina Příchovská a v roce1728 ho prodala Georgu Olivierovi hraběti z Wallisu. Námi sledovaný objekt je v kupní smlouvě označen jako panské obydlí (herrschaftliche Wohnung).

V roce 1750 koupil Karl Kager ze Stampachu, pán na Mlýncích, od poručníka pozůstalosti po hraběti
Wallisovi Wentzla Franze von Haymele statky Ležky, Přibenice, Mukoděly, Lužec a Vidhostice. Příslušenství je jmenováno pouze souhrnně jako zámky, panská obydlí, hospodářské budovy, poplužní dvory, ovčíny atd.

Karl Kager tyto statky připojil k Mlýncům a z nově vzniklého panství nechal vytvořit v roce 1764 rodinný fideikomis (panství, které je nedělitelné, nelze ho prodat, darovat ani směnit a dědí se v rodě podle daných pravidel).

V roce 1768 Karl Kager ze Stampachu zemřel a panství se dostalo jeho synovci Franzi Wenzlu Stampachovi.

Po jeho smrti v roce 1804 zdědil panství jeho syn Wenzl Joseph, ten však zemřel svobodný
a bezdětný už v roce 1815. Novým majitelem se stal jeho mladší bratr Johann.
I on zemřel bezdětný a po jeho smrti se majitelkou stala v roce 1831 jeho sestra Marie Pachtová (rozená ze Stampachu). Po její smrti bylo panství prodáno v roce 1852 Johannu Antonu ze Starku a Johannu Riedlovi.

Už v roce 1855 Johann AntonStark svůj podíl na panství Johannu Riedlovi prodal a ten se tak stal jediným vlastníkem. Už v roce 1858 však Johann Riedel von Riedenstein zemřel a panství se dostalo do rukou sedmi dědiců. Ti ho v roce 1868 prodali Josefině Bärnreitherové.

V 80. letech 19. století se panství postupně rozdrobilo mezi několik dědiců.
Ti ho prodali v roce 1907 anglickému konzulovi Fredericu Quittonovi de Saint Quentin a jeho manželce Auguste.

V roce 1912 s nimi Lužec vyměnil Geza Schiffmann. Hned v následujícím roce 1913 ho prodal Zdeňku a Marii Stopkovým. Ti ho drželi do roku 1918, kdy ho koupili manželé Bohumír a Anežka Fišerovi.
Při pozemkové reformě byl Lužec – vzhledem k nepatrné velikosti pozemkového majetku – propuštěn vlastníku Bohumíru Fišerovi ze záboru celý.

Podle zákonů č. 142/47 Sb. (zákon o revizi první pozemkové reformy) a 46/48 Sb. byl lužecký zámek
zestátněn a byla na něj uvalena národní správa. V roce 1951 byl přidělen československým státním statkům.

V užívání Státního statku Lubenec zůstal až téměř do konce 20. století.